Ivan Černý a Jiří Votoupal u těžní klece.

Poslední hlubinný důl v Čechách připomíná hornický skanzen

Šachta je vlastně obří zásobník vody

Připadal jsem si trochu jako v pekle. Ale pro čerty, kterým teče do bot. Sto metrů pod zemí, tma jako v pytli a všude pod nohama spousta protékající spodní vody. Sám bych se tam asi pomátl na rozumu, ale v doprovodu zkušených havířů se nebylo čeho bát. Pro nejhorší případy mám prý dýchací přístroj. Místy bych možná uvítal spíše plovací kruh.

Pět metrů za sekundu

„Nejdřív vás musíme proškolit,“ oznamuje mi Ing. Ivan Černý, ředitel pro výrobu společnosti Rako – Lupky. V tu chvíli mi připevňuje k opasku, který fasuji společně s erárními gumovkami, zhruba dvoukilový zdroj napájející čelovku. Na druhý bok dostávám podobně těžký a neforemní dýchací přístroj. „Tady je vdechový a tady výdechový ventil. V prostředí bez kyslíku vám vydrží v klidu 150 minut, za chůze zhruba hodinu. Záleží však na objemu plic,“ vysvětlují mi průvodci. „A co by se jako mohlo stát?“ ptám se. „Cokoliv. Je to jen příroda,“ usmívají se horníci. „Čelovka vydrží 12 hodin, ale záleží na tom, jestli svítíte obrysovkami nebo silnějším reflektorem. No něco už to pamatuje, ale reflektory jsou osazeny diodami,“ směje se další můj průvodce Jiří Votoupal, když se ptám, jak jsou přístroje staré.

Jdeme k jámě. Zazvoní zvonec a přijíždí těžní klec, do které se prý vejde i šest chlapů, ale i ve třech se docela mačkáme. Klec se dává do pohybu. Rychlostí 5 m za sekundu padáme do hloubky sto metrů a na hlavu nám stříká voda.

Šéf u vozíku s vytěženým lupkem.

Nepovedené uhlí

„Lupek je vlastně takové nepovedené uhlí. Žáruvzdorný jílovec, tedy uhlí s malým obsahem organiky. Lupek je z poloviny kysličník křemičitý (pískovec), do 2 procent je tam kysličník železitý a další stopové prvky. Užitkovost neboli žáruvzdornost je daná obsahem hliníku. Ale i lupek má svoji výhřevnost. Zatímco uhlí dává minimálně 8 MJ, lupek má 6 MJ. Kdybychom si sem koupili kamna a topili lupkem, popel by byl vlastně vypálený lupek. Když ho vypalujeme, vzniká ohromné množství tepla, které jde do ovzduší,“ vysvětluje ředitel dolu.

Když přistáváme ve sto metrech pod zemí, pociťuji změněné klima. „Kde se vlastně bere v dole vzduch?“ ptám se. Dozvídám se, že od toho jsou tady tažná a výdušná jáma. „Ve výdušné jámě je ventilátor, který saje použitý vzduch. Prostředí je potřeba i chladit. Když máte doma 23 stupňů, je to příjemná teplota. V dole se k tomu přidává 90 % vlhkost, takže při takové teplotě už se zkracuje pracovní doba. Stěžuje to pracovní výkon. Dnes je venku na nule a tady máme kolem 10 stupňů,“ odhaduje Ivan Černý.

Nejbezpečnější těžba

„Půjdeme k výdušné jámě. Dáme vám vybrat: Chcete jít krátkou cestou tam a dlouhou zpět, nebo obráceně? Je to 900 m nebo 600 m.“ „Je to sice dál, ale zato horší cesta,“ směje se kolega Votoupal. A navíc potmě. Skoro nikde se nesvítí. Šlapeme chodbou z roku 1920, která je v podstatě jen vydlabaná sbíječkou. „Ale tady žádný výztuhy nejsou?!“ divím se. „To je skála, hlavní přístupové chodby jsou v pískovci, a to jsou stabilní podmínky. Horší by to bylo v břidlicích, které by se zalamovaly. Tam, kde neprobíhá v okolí těžba, drží chodba od roku 1920. Kde se chodby křížily a probíhala těžba, tak se dávaly výztuhy i tam,“ vysvětluje Ivan Černý.

Na trase míjíme jednotlivé odbočky ložisek, která se dobývala před uplynulými staletími. „Je to rarita. Kdokoliv přišel z uhelných dolů a šel chodbou bez výztuže, tak se bál. Stejně jako vy. Ale je to klenba, která má nějakou nosnost. Když jsem tady byl poprvé, také jsem tomu nechtěl věřit.“

„Těžba lupku je z těžních činností nejbezpečnější. Při těžbě černého uhlí hrozí výbuch metanu, u hnědého uhlí samovznícení a výbuch prachu. Ale u lupku se vlastně bojíme hlavně vnějších zdrojů. Kdyby sem někdo vypustil naftu nebo jinou hořlavou látku a došlo by k požáru. V takovém případě se horníci pomocí pachové signalizace merkaptanem dozví, že jsou v ohrožení. Odeberou se do záchranné komory, která je izolovaná. Je tam přívod stlačeného vzduchu, vytváří se přetlak a zplodiny nemohou pronikat dovnitř. Horníci počkají, až havárka pomine. Ohňů se tolik neobáváme jako na uhlí. V tom vlhku může shořet maximálně 20 litrů nafty do lokomotivy.“

Kdybyste zabloudili...

Brodíme pitnou vodou

Zhruba půl hodiny kráčíme v absolutní tmě, pod nohama nám šplouchá protékající voda a prostor před námi osvětlují jen čelové svítilny. „Máte pocit, že jste ve vlhku?“ ptá se mě průvodce. „Ani ne? A přesto je tu 90 % vlhkost! Teplota je kolem 10 stupňů. Je to dané teplotou horninového masivu. Horniny mají kolem 13 stupňů. Ten vzduch se ohřívá. Když je nula na povrchu, dole je kolem 6 stupňů. Tady už je to nahřáté.“

„Tahle voda, kterou z dolu musíme nepřetržitě odčerpávat, jde do Jalového potoka. V podzemí je tady jen jedno rozvodí. Totéž čerpá i Veolia. Tohle je vlastně pitná voda, po odstranění nečistot by se dala pít. Vedeme ji ve vodotečích, aby nerozmáčela pískovec. A hlavně se musí hlídat čerpání, protože šachta je vlastně zásobník na 100 tisíc kubíků vody.“

„Když je člověk tak dlouho v šeru, nepoškozuje to zrak? Krtek taky špatně vidí,“ ptám se, jak tak mžourám před sede. „Asi to zanechává následky na ostrosti zraku. Většina vysloužilých horníků má na stará kolena potíže s psaním. A je to z těch dolů. Na Kladensku býval třísměnný provoz, horníci začínali brzy ráno a končili odpoledne, takže v zimě vůbec neviděli sluníčko. Měli deficit světla. Ale podobně jsou na tom i řidiči v metru. Nebo dělníci v montážních halách. Někdy mi kamarádi říkají, jak můžeš dělat někde, kde nejsou okna? A já se ptám: A u vás na hale je máte?“ říká Jiří Votoupal.

Žebřík v případě nouze

Konečně světlo. „Tak a teď jsme u stavebnin U Nováků, Důl 1. máj. Zkusíme spojení,“ hlásí Ivan Černý. Nic. Po chvíli to někdo zvedá. „No kde jsi?“ „Právě jsem volal do dispečinku, jestli funguje zabezpečení tohoto vchodu. Tady jsme u skladu výbušnin. Střílíme skalní trhavinou Perunit s elektrickým rozbuškovým roznětem.“

I na Máji jsou dvě těžní klece, které jsou provozuschopné, nikoli provozované. Jednou za půl roku podléhají kontrolám. „V případě nouze bychom mohli vyjet nebo vylézt po žebříku. Tady jsme 90 m po zemí, o tři promile výš než na těžní jámě.“

„Po žebříku? To ale chvilku trvá, než se vyleze 100 m,“ namítám. „Když jsem to lezl jako mladej trénovanej, tak jsem byl za pět minut dole a za 10 minut nahoře, i když jsem se z toho pak dlouho vzpamatovával. Teď slezu dolů tak za 15 minut se dvěma přestávkami, nahoru za 20,“ odhaduje šéf dolu.

Horníci na předku řeší, co s rozbitým motorem výsuvného žlabu. Zleva Martin Porcal, stojící Jarda Kameník, částečně vykukující Josef Mendel, Míra Kejla a Jiří Votoupal.

Nedobytný šrot za miliony

Vracíme se druhou cestou. Stovky metrů chodeb a nad hlavou většinou železné výztuhy, vše je silně zkorodované. Pod nohama naopak koleje. „No, železného šrotu tady máte požehnaně. Až to jednou vyvezete všechno nahoru, budete za vodou.“ „To jo, jenže hutě krachují. Nedávno jsem viděl, že nabízejí 50 haléřů za kilo. Hned vidíte, jak je na tom ocelářský průmysl, když nepotřebuje šrot. Před rokem se platilo ještě kolem 5 korun. Takže čekáme na příhodnější kurz. Ne vážně, tohle všechno rozebrat a vyvézt nahoru by byl nesmysl. Nedávno jsme rozebírali jen pár výztuží plus koleje pro hornický skanzen a strávili jsme na tom 4 dny. Teď to dostat k těžní kleci, nahoru a ještě do sběrny, to by byl nesmysl.“ Napadá mě, jak ty železné mechanismy v tomto vlhkém prostředí mohou vydržet tolik let. „Jsou předimenzované, tady se předpokládá životnost 30 roků. Těžní stroj tu máme třicet let a je to relativně nová mašina. Vlastně je to ještě dítě,“¨směje se Ivan Černý.

Konečně horníci!

„Tak tohle je svačinárna,“ otevírá mi šéf dolu další podivnou prostoru. Jsme v příjemně vytopené sluji, kde je i dílna se strojní vrtačkou a další nářadí. Za zdí je rozvodna elektrické energie. „S bandičkami už se do dolu nechodí, směna si uvaří kafe nebo čaj v rychlovarné konvici. Dáte si u nás v dole kávu? To se vám hned tak nepovede,“ zve mě Ivan Černý. S díky odmítám, protože netuším, kam se tady chodí na záchod.

A jsme na předku. Potkáváme nejmladšího horníka slánsko – kladensko – rakovnického revíru. Jarda Kameník je tu od svých 18 let. Teď je mu kolem třiceti, vyučený zámečník pro zemědělské stroje. „Horníky si tu musíme praxí vyučit. Hornické obory skončily v 93. roce,“ připomíná Jiří Votoupek.

„Zdař bůh, kde máš zbytek redakce?“ zdraví mě Martin Porcal. Po chvíli vidím i další známé tváře. Míra Kejla, Josef Mendel. „Co děláte, chlapi?“ ptá se ředitel. „Rozbil se nám motor, musíme to vyměnit,“ vysvětluje Martin.

Šéf mě vede k obrovské díře. „Tady je vystřílená zátinka, ložisko končí červeným pískovcem a je krásně vidět vrstva pískovce a tmavý lupek. Střílí se do boku a nad sebe, ale musíte mít vždycky nad sebou výztuž. Hlavní zásada je, že člověk se nesmí dostat do nevyztuženého prostoru. To by bylo velice rizikové. Do vystříleného prostoru vnikají pouze výsuvné žlaby ovládané vzduchovým motorem a ten pohybuje soupravou dozadu a dopředu. Je to něco jako taková velká lopata s přímočarým vratným pohybem. Zajíždí do nastřílené zásoby a strhává ji do úpadu. Nastřílený lupek klouže po těch žlabech na pásový dopravník. Dnes jsme obsluhu zachytili při výměně motoru. Takže porucha. Nastříleno mají, ale motor musí demontovat, vyvézt na povrch a vyměnit.“

Fotka na památku. Autor článku s havířem Martinem.

Metr po metru

Razí se metr denně. Navrtat a odstřelit. Obsluha, když je na rovině, musí při odstřelu odstoupit 150 m od stěny. Když je za dvěma rohy, stačí 35 m do úkrytu. Nahoru nic neslyšíte. Navrtá se to na jeden metr postupu, na výšku 2,60 a šířku 3,60 v počvě. To se odstřelí, postaví se ze tří dílů výztuž a založí se boky. Do místa, které se vytěží, se už nikdy nepůjde, takže se zasype. Pak se postaví hranice.

Na jednom pracovišti, kde jsou tři až čtyři horníci, plus technik, zámečník a strojník, se vytěží 3000 tun ročně, čili 300 tun měsíčně. Denně 50 vozů. V jednom vozíku je 700 kg lupku. Když se vypálí, je z toho 500 kg, takže 700 až 800 Kč z jednoho vozíku. „Máme tady 3 soupravy po 50 vozících a ještě asi jednu bychom dali dohromady, takže celkem 200 vozů,“ vypočítává Ivan Černý.

Mašinka z roku 68

Konečně vidíme i miniaturní lokomotivu. „Je to vlastně veterán z roku 1968, modelově vychází z roku 1958. Výrobce ČKD Žebrák. Má to stabilní motor Slavia, pomaloběžný tříválec. Lokomotiva směrem dolů brzdí vozy samotíží, nahoru prázdné tlačíme. Má to zástřik do výfuku kvůli zhášení, aby nelétaly jiskry,“ vysvětluje Jiří Votoupal.

„Naftový motor musí jít každý měsíc na emise. Žádný software na zkreslování emisí tam nenajdete. Tady pod zemí by se to aplikovat nedalo,“ směje se Ivan Černý.

Dozvídám se, že lokomotivu sem přivezli v rozebraném stavu. Váží 70 metráků a je to nerozbitný stroj. Vše je velice jednoduché, pohon je přenášen řetězem na rozetu. „Má 35 koní a tažnou sílu 1500 kg na háku, ale je to kolejová doprava, takže utáhne celou soupravu. Doprava slouží i pro pracovníky. Lokomotivář musí mít psychotest a zaškolení. U nás jezdí nejvíc Pavel Sorokáč, který je zároveň násypářem. Táhá 50 vozů, které se pak rozdělí na 25 a 25. V kleci je prázdný vůz vystrčen plným a ve druhé kleci musí být vždycky prázdný vůz jako závaží protistrany. Jedna klec jede nahoru, druhá dolů.“

Atmosféra podzemí je zvláštní a určitě i velmi atraktivní. Zájemců o prohlídku je stále víc než dost. „Zájezdy běžných turistů sem pouštět nemůžeme. Ale občas k nám jezdí záchranáři, jeskyňáři, geologové, různé bezpečnostní složky a také jedna zdravotní škola s pomaturitním oborem záchranář. Chtějí poznat to prostředí. Také občas provedeme různé hornické kluby. Nenudíme se. Ale kdybychom chtěli pustit veřejnost, bylo by hodně složité zajistit její bezpečnost,“ říká Ivan Černý.

Vracíme se k těžní kleci. Zase tma, voda a vlhko. Ani jsem se nenadál a už jsme v podzemí tři hodiny. Utíká to jako v pekle. Tak jen doufám, že nevylezu jako čertův švagr po deseti letech!

Pavel Sklenička