Jaromír Tupý – člen MC Astacus – 2014.

Motorkář, bývalý reprezentant, otužilec a politik Jaromír Tupý oslaví významné životní jubileum

Z pohledu dvacetiletého je osmdesátka hrozivé číslo

Neuvěřitelné osmdesáté narozeniny oslaví 27. května známý rakovnický motorkář, ale také bývalý československý motocyklový reprezentant, politik a otužilec Jaromír Tupý. Narodil se v roce 1934 na Podkarpatské Rusi a v Rakovníku prožil dlouhých šedesát let. Dvě jubilea, která už stojí za to připomenout…

Na Mistrovství Československa v Povážské Bystrici v srpnu 1965.

Do Rakovníka na umístěnku

„Vyrůstal jsem v osmičlenné rodině, táta prošel první světovou válkou a vrátil se z ní jako italský legionář. Zůstal ve státní službě. Jako četník sloužil na Slovensku a později na tehdejší Podkarpatské Rusi, což je dnešní Ukrajina. Tam jsem se spolu s dalšími sourozenci také narodil,“ začíná své vzpomínání Jaromír Tupý.

Do Čech, konkrétně do Bechyně, se rodina vrátila poté, kdy v roce 1939 obsadili Slovensko a Zakarpatskou Rus Maďaři. Vzhledem k početné rodině vyrůstal ve skromnosti. Jeho otec byl po celý život vyznavačem masarykovských ideálů, čímž nepřímo ovlivnil Jaromírův život. „Vedl nás k poctivosti, pracovitosti a k vyznávání pravdy. Vlastnosti, které se staly v době po únoru 1948, kdy navíc emigroval do Švédska můj nejstarší bratr, nežádoucími, a byly důvodem mých budoucích problémů v profesním i sportovním životě.“

Po bratrově emigraci musel Jaromírův otec opustit státní službu a jeho syn (ač udělal přijímací zkoušky) nebyl přijat na Obchodní akademii v Táboře. „Tak mě otec umístil do keramického učiliště v Dubí u Teplic, kde nás nikdo neznal. Po roce jsem byl doporučen na průmyslovou školu v Praze, kde jsem vystudoval obor výroba a malování porcelánu. Po skončení školy jsem dostal umístěnku do Rakovníka, kde jsem začal vyrábět dlaždice. I když se mi tady zpočátku vůbec nelíbilo, po vojně jsem se sem zase vrátil a zůstal tu dalších šedesát let.“

Z mistra postoupil na post vedoucího výroby, ale v roce 1970 skončil na ulici. „V osmašedesátém jsem si pouštěl pusu na špacír víc, než bylo zdrávo, a při prověrkách mě to soudruzi sečetli. Stal jsem se prvním nezaměstnaným v socialismu, protože jsem nemohl čtrnáct dní sehnat práci.“ Nakonec Jaromíra zaměstnal ředitel plynárny Jedlička. Tam pak pracoval dalších dvacet let. V roce 1990 neodolal vábení keramiků a nastoupil jako vedoucí provozu na RAKO III, kde působil až do odchodu do důchodu.

Se lvíčkem na prsou při Šestidenní v roce 1963.

Se lvíčkem na prsou

Sport provázel Jaromíra Tupého celým životem. Jako kluk hrál na vesnici fotbal, na průmyslovce dělal lehkou atletiku, na vojně v Dukle se věnoval řecko-římskému zápasu a po ní kulturistice.

„Definitivní rozhodnutí zakotvit v motoristickém sportu jsem udělal poté, kdy jsem se v tehdejším Automotoklubu v Rakovníku seznámil s automobilovým závodníkem Josefem Halaštou a s populárním motocyklovým závodníkem Pepíkem Vejvodou, vítězem Velké ceny Československa v Brně. Svůj první terénní závod na motocyklu ČZ 150 jsem absolvoval až ve třiadvaceti letech na Sedlčanské kotlině, tedy ve věku, kdy již jiní závodníci byli účastníky mistrovství republiky,“ pokračuje ve vzpomínkách Jaromír Tupý.

Skončil úplně poslední. Následovaly úpravy motorky, tvrdé posilování v tělocvičně a výsledek se brzy dostavil. Postupně získal III. výkonnostní třídu a tím právo startu na krajských závodech. Přestoupil do silnější kategorie a na Jawě 350 ccm získal I. výkonnostní třídu a nominoval se na závody mistrovství republiky. „Později jsem byl zařazen do čsl. reprezentace s nominacemi na start v mistrovství Evropy a v Šestidenní, což bylo neoficiální mistrovství světa. Bohužel jsem mohl jezdit jenom na území naší republiky. Moje zařazení do státní reprezentace pro výjezdy do zahraničí skončilo tím, že mi rakovnická Státní bezpečnost odmítla vydat výjezdní doložku k pasu s tím, že „…není v zájmu republiky, aby Jaromír Tupý vycestoval jako reprezentant na závody do zahraničí.“ Ještě ten rok jsem absolvoval třídenní závod mistrovství Evropy v Zakopaném v Polsku, dokončil jsem sezónu mistrovství Československa s bramborovou medailí za čtvrté místo v konečném ročním pořadí a po jedenácti úspěšných letech v sedle Jawy 350 a 500 a po absolvování celkem devadesáti devíti závodů jsem oznámil ukončení závodní kariéry. Závodní mundůr se lvíčkem jsem pověsil na ramínko v garáži.“

Od motoristické sekce tehdejšího Svazarmu dostal Jaromír poděkování Za vzornou reprezentaci československého motorismu. Stal se členem Svazu českých závodníků-veteránů, kde se seznámil například s Eliškou Junkovou, Františkem Šťastným a s dalšími velikány československého a posléze českého motorismu.

Od roku 1972 pak dělal celkem na čtyřech Šestidenních, které se jely v ČSSR, maršála – traťového rozhodčího.

„Snad i tento rizikový sport, kterým motorismus bezesporu je, mě pobídl k tomu, že jsem se stal dárcem krve a jsem držitelem Zlaté plakety Dr. Janského za 53 bezplatných odběrů.“

Logickým vyústěním celoživotní lásky Jaromíra Tupého k motorismu je založení MC Astacus v Rakovníku, k němuž došlo před sedmnácti roky. Nikoho snad nepřekvapí, že Jaromír patřil spolu s Luďkem Slachem, Martinem Bohuňovským, Pavlem Holíkem a Miroslavem Novákem k jeho zakladatelům.

Otužileckému sportu se věnoval Jaromír Tupý mnoho let.

Třináctkrát vánoční Vltava

Otužování je bezesporu tvrdý sport, který vyžaduje veliké odříkání, celoroční trénink a v období od září do března třikrát týdně plavání bez ohledu na počasí v postupně klesající teplotě venkovní vody až k teplotnímu bodu „nula“. Jaromír Tupý se stal otužilcem, když mu bylo padesát. Po vzoru bratra Vladimíra se přihlásil do Klubu otužilců v Kolíně, posléze přestoupil do 1. Klubu otužilců Praha-Braník.

„Každodenní sprchování výhradně studenou vodou je pro otužilce samozřejmostí. Nedodržením těchto zásad se zimní plavání stává pro nepřipravený lidský organismus rizikovým sportem. Výsledek dobré přípravy jsem si vyzkoušel sám na sobě. Ve vysekané díře v ledu při teplotě vody nula stupňů jsem vydržel dlouhých jedenáct minut a domů jsem odešel po svých. Pro skutečného otužilce se i ledová voda stává přítelem. Jako člen 1. klubu otužilců Praha-Braník jsem třináctkrát plaval ,vánoční Vltavu‘ na trasách 100 a 300 metrů pod Národním divadlem v Praze. Tato akce je vždy vrcholem otužilecké sezóny a účastní se jí i otužilci ze zahraničí. Takovým otužileckým bonbónkem je plavání v osmistupňové vodě v jeskyních Macochy. Každoročně se jím zahajuje otužilecká sezóna,“ vysvětluje.

Vyloučený zakladatel

Jaromír Tupý se po sametové revoluci zapsal do novodobé historie města Rakovníka také jako politik. „Jsem člověk, který nedokáže sedět na zadku a vždycky se k něčemu přimotá. Patřil jsem k prvním deseti zakladatelům Občanského fóra ve městě, vnímal jsem to nadšení lidí, kteří si svobodně vydechli, jezdili jsme besedovat po vesnicích a vysvětlovali, jakou politiku chce OF dělat,“ říká.

Když Václav Klaus založil ODS, patřil Jaromír opět k prvním, kteří aktivovali stranu v Rakovníku. V roce 1990 byl zvolen do zastupitelstva a rady města (ještě za OF), stejně tak o čtyři roky později. „Je paradoxem, že za dvacet let jsem byl z ODS vyloučen. Kritizoval jsem, jakým způsobem byla sestavována kandidátka strany pro komunální volby v roce 2010. Vůbec se mi nelíbilo, kam strana směřuje a jak se chová ke svým voličům. Tak mě v tajném hlasování vyloučili. Strana, která neunese kritiku do vlastních řad od svých členů, je předurčena k záhubě. A podívejte, jak na tom dneska ODS je! Mrzel mě hlavně způsob, jakým jsem byl vyloučen, ale zjistil jsem, že se mi ulevilo, jako by ze mne něco spadlo,“ popisuje Jaromír konec své politické „kariéry“.

Stále aktivní motorkář

„Pokud se dnes ohlédnu na cestu svého osmdesátiletého života, není nic, co bych chtěl prožít jinak. Ani v osobním, ani v pracovním, ani ve sportovním životě. Přes původní odpor žít na Rakovnicku, kam jsem byl kdysi díky umístěnce „přesazen“ z Jižních Čech, jsem si kraj kolem Rakovníka a Křivoklátu zamiloval. Mám tady přátele a kamarády, na které se mohu spolehnout. Zdraví mi umožňuje být stále aktivním motorkářem. Jízda na motorce mi dává zapomenout na problémy i na ty, kteří mi v Rakovníku nepřejí. Z pohledu dvacetiletého mladíka je osmdesátka hrozivé číslo, ale je docela příjemná pro toho, kdo se jí ve zdraví a ve společnosti dobrých přátel dožil. Raději dávám, než beru, a proto ten můj pocit osmdesátníka přeji všem, nejenom svým přátelům,“ dodává jubilant. Tomáš Bednařík