Houla na Svojšickém slunovratu.

Traťový dělník s knihovnou větší než středoškolský profesor­

Nedožité sedmdesátiny Standy Zárybnického – Houly

V sobotu 19. února jsme si připomněli nedožité 70. narozeniny Stanislava Zárybnického – Houly. Tento tramp, autor povídek, básní, esejí, recenzí a komentářů, organizátor koncertů a mnoha dalších akcí patřil v 70. a 80. letech 20. století k nejvýraznějším představitelům alternativní kultury (nejen) na Rakovnicku.

Autor i vydavatel

Houla se vyučil karosářem pro podnik Karosa Vysoké Mýto. Většinu svého života ale strávil jako traťový dělník. „Po tátovi chtěl být sazečem, kantoři radili studovat. Standu k tomu nedonutili, později ho to mrzelo. Zůstal dělníkem, trampem, posluchačem. Coby amatérský sběratel, editor a vydavatel českého a moravského městského písničkářství však udělal víc práce než všechny naše příslušné instituce za desetiletí svého trvání dohromady,“ řekl o Houlovi renomovaný hudební publicista a kritik Jiří Černý. Připomeňme si, že Standa uspořádal kompletní sbírky textů Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty, Jarka Nohavici, Petra Váši a Slávka Janouška.

Vandrovat začal již na učňáku a postupně se stal nejen trampem, ale i šéfredaktorem trampského samizdatového časopisu Dým. Vydával jej od roku 1972 téměř 10 let. Lidé, kteří ho dobře znali, tvrdili, že měl knihovnu větší než kdejaký středoškolský profesor. Kromě vydávání časopisu psal i vlastní tvorbu – povídky, básničky, písňové texty, eseje, a dokonce i divadelní hru. Vydal šest samizdatových sbírek – Takybásně (1973), Hovory H (1974), Skoropoezie a takytexty (1978), Někam, kde je hezky (1978 – divadelní hra), Nabídka nevšedního dne (1979) a Přežitky (autorský výběr z básnické tvorby z let 1971-1989).

Trampské samizdaty

Stanislav Zárybnický byl jednou z osobností, které vzešly z okruhu Brdské Smečky – neformálního uskupení brdských trampů. Pro radikální změnu ve svém životě se rozhodl počátkem 80. let, kdy se oženil, získal byt v Rakovníku a přestěhoval se od rodičů ze Zdic do svého. Zároveň se kvůli osobním vztahům vzdálil z trampského okruhu, v němž dosud žil. Na vandry sice jezdil dál, ale s lidmi z mladší trampské generace.

Stále víc jej ale lákala nekonformní kultura a hodně jej oslovila nová generace pís­ničkářů, která se objevila právě v té době, kdy Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Vladimír Veit, Vlasta Třešňák a další byli v emigraci. V roce 1980 vydal jako přílohu Dýmu sborník „Máme koho zpívat“. Rok na to začal pravidelně psát do Portýra – zpravodaje Porty v Plzni. Zároveň začal vydávat samizdat Poportýr, v němž otiskoval to, co se do Portýra nevešlo či nesmělo být zveřejněno. Patřil i do okruhu lidí kolem trampské literární soutěže Trapsavec. Houla v ní získal řadu ocenění. Na tradici Dýmu navázal časopisem Toulavec.

Kromě sborníků písničkářů zpracoval od poloviny 80. let diskografii trampských a country kapel, seriál o historii trampského tisku, účastnil se polemik o folku, trampské tvorbě, Portě atd. Zároveň rozšiřoval pásky Fonotrampa, na nichž se objevovalo to nejlepší od trampských i folkových písničkářů. V roce 1989 byl hnacím motorem celostátní trampské soutěže Trampský expres.

„Spiritus agens“ klubu mládeže

V 80. letech se stal Houla „spiritem agens“ Klubu mládeže v Rakovníku. Sice nadále pracoval jako traťový dělník, ale de facto byl dramaturgem zdejšího kulturního dění. Neustále balancoval na hranici komunisty zakázaného a tolerovaného umění. Díky němu jezdili za kulturou do Rakovníka posluchači i z Prahy a Plzně. K vrcholům Houlovy dramaturgické činnosti patřily rakovnické koncerty „zakázaného“ Jarka Nohavici v roce 1985.

Nevyhledával přímý konflikt s komunistickou mocí, ale zákonitě k němu směřoval. Neopisoval politické texty, ale jeho angažovanost v propagaci nekonformní kultury byla všemi v okolí vnímána jako jasný politický postoj. V létě 1989 ale už byla situace jiná. Houla podepsal a rozšiřoval petici „Několik vět“, za což byl 17. října 1989 odsouzen k peněžitému trestu 4000 korun a k zabavení psacího stroje. Je zajímavé, že na uhrazení pokuty přispěli sbírkou jeho kamarádi.

Těžko pochopitelná smrt

Pro pocit nenaplnění, krizi z rozpadlého manželství a z důvodu hluboké vnitřní osamělosti, které si nikdo z jeho okolí nevšiml, si chladnokrevně, rok předem, naplánoval sebevraždu. Ten poslední rok ale žil úplně naplno a od jeho rozhodnutí jej neodvrátil ani 17. listopad 1989.

„Způsobu, jakým Stanislav Houla Zárybnický odešel ze světa, se prý odborně říká bilanční sebevražda. Cítil se už dlouho vypotřebovaný, už se neuměl bránit. Než si 11. prosince těsně po půlnoci lehl na koleje, po kterých se blížil vlak R 513, napsal o tom vlaku a o sobě osm veršů,“ konstatoval kritik Jiří Černý.

„Chtěl od života tak málo – a přesto se mu ani toho mála nedostávalo. Chce se mi věřit, že je nebe, kam vedou ty nešťastné koleje,“ dodal písničkář a publicista Vladimír Merta.

Ze vzpomínek Houlových kamarádů zpracoval Tomáš Bednařík