Betlém před sokolovnou si můžete prohlédnout až do konce ledna.

Z pokácených obecních stromů vzniklo pozoruhodné umělecké dílo

Betlém vyřezal pilou za pouhý měsíc

PANOŠÍ ÚJEZD. Ještě do konce ledna si můžete prohlédnout vyřezávaný betlém, který stojí v Panoším Újezdu před sokolovnou. Rozhodně stojí za vidění. Pozoruhodné dílo, které se skládá celkem z deseti postav, vytvořil během jediného měsíce Bohumil Škvain (74 let). „Copak můžete chtít od amatéra,“ říká skromně, když chválím jeho práci.

Bylo mu líto olší

Podle trička s logem tipuji, že pracoval v Rakoně. „Jo, máte pravdu, v údržbě,“ směje se. Se dřevem to poprvé zkoušel jako kluk, ale do samotného vyřezávání se dal až před deseti lety, když odešel do důchodu. Dřív na to neměl čas. A jak ho napadlo udělat betlém? „Tady v obci pokáceli stromy a mně bylo líto je rozřezat na palivo. Tak jsem se domluvil s místostarostou, že by se z toho nechalo něco udělat. A tohle je výsledek. Deset postav jsem udělal za měsíc. Pospíchal jsem, protože jsem musel kvůli vážné nemoci na operaci,“ vysvětluje.

Vyřezával tak vlastně celé dny. „To musím dodělat,“ říkal si. Ale pak už viděl, že nestihne postavit salaš, a tak se spojil s Karlem Svobodou. „Nakonec jsme to dodělávali spolu. Původně to mělo být skládací, ale já pak povídám, že to přece nebudeme každý rok rozebírat. A tak jsme betlém postavili na kolečka. Celá salaš je nakonec na vozíku, zajedeme s ní na místo, kola se vyndají, aby to kleslo níž, a je hotovo. No a pak se to zase uklidí do garáže na výbor,“ popisuje technické přednosti díla.

Jen pila, žádná dláta

„Žádný vzor jsem neměl. Vždycky jsem viděl ten špalek a věděl jsem, co s tím asi tak udělám. Dělal jsem to elektrickou motorovou pilou. Jednu jsem na tom oddělal, dláta jsem skoro nepoužíval. S pilou musíte opatrně, stačí jednou špatně zabrat a je to pokažené. Skoro celé je to z olše, akorát Ježíšek v jesličkách z dubu.Ta kravka, nebo vlastně by to měl být vůl, je ze dvou částí. Protože takovej strom bych vcelku nenašel.“

Dílo vznikalo u Škvainů na dvoře. „Nejdřív se navezly špalky. Na papír jsem si udělal skicu, pak jsem si namaloval křídou na špalek nějaký základní tahy a dal se do řezání. Sochy jsou hodně těžké. Sám bych s nimi ani nehnul. Nejdřív jsem to zkoušel pomocí řetězu a zvedáku, který jsme dřív používali na domácí zabijačky. Ale z toho jsem neměl sílu. Tak jsem udělal zvedací zařízení za traktor, a s tím jsem si vždycky špalek postavil a dělal jsem to nastojato. Napřed nahrubo, pak jsem postavy začal postupně zmenšovat, protože se mi zdály hlavy hrozně velký, zdají se mi i teď docela mohutný, ale zas mi bylo líto toho dřeva. Nechtěl jsem dělat z takových krásných špalků nějaké střízlíky. A nakonec jsem sochy ošetřil hydraulickým olejem, třikrát jsem je tím pořádně napustil. To mi poradili fachmani, kteří pracují se dřevem.“

Lavičky a sochy dravců

Bohumil Škvain s vodníkem, který hlídá studnu.

Kromě soch, které stojí na dvoře, se pár prací pana Škvaina najde i v jiných částech obce. „Na Hůrce, to je nejvyšší bod tady v Újezdu, stávala lípa. Ale párkrát do ní uhodil blesk, až se úplně rozpadla. Tak jsme si říkali, že by tam byla pěkná lavička, a tak jsme udělali dvě, ale připadlo nám to takový prázdný. Až jsme objevili pod vsí velký kámen, který jsme tam přemístili a vysekali do něj nadmořskou výšku,“ popisuje.

„A vloni zjara si naši radní vzpomněli, že bychom měli něco udělat U tří lipek. To je taky takové hezké místo. I tam jsme dělali lavičku a s požehnáním radních jsem si domluvil, že vyřežu z takové velké dubové vidlice medvěda. Ale nějak mi to nevycházelo, tak jsem to otočil a vyřezal dva ptáky sedící ve větvích. Sovu a dravce. Měl bych ještě spoustu nápadů, baví mě to. Rád bych přidal i pár figur do betléma. Oveček by mohlo být víc. Ale záleží, jak mi bude sloužit zdraví.“

Ptám se pana Škvaina, jestli byl někdy na řezbářském kurzu nebo sympoziu. Vzpomíná si na Přílepy. „Jednou jsem byl na sympoziu řezbářů u pana Daenemarka, ale jenom jako divák. Pan Daenemark to byl fachmajstr. Pan řezbář,“ říká a pak mě vede do obýváku. „Já mám svůj betlém tady, u stromečku,“ ukazuje na desítky malých postaviček. „Pocházím z Tolštejna u Varnsdorfa, tenhle betlém tam kdysi koupil můj táta za sto korun. To je opravdu machrovinka. Tomu se nemůžu rovnat. Podívejte na ty obličeje, jaké mají jemné rysy. Nebo ta ovečka. Jak je to vypracované… To by na mé breptavé ruce nebylo… Dřív to byli opravdu řemeslníci,“ říká s obdivem.

Co na to Václav Zoubek?

Fotografie betlému jsme zaslali k posouzení řediteli Rabasovy galerie Václavu Zoubkovi. Zde je jeho odborný komentář: „Pan Škvain je přírodní úkaz. Jen lehce inspirovaný podobnými opusy, šel na betlém po svém. Z olšových špalků vymanil sumární plastické tvary lidí i zvířat. Ruce, tváře, královské koruny i dary a jiné detaily jim jakoby nakreslil na povrch. Neobvyklé, určitě to je nejexpresivnější sousoší, které jsem v poslední době viděl.“

Pavel Sklenička