Čundráci v podání čisteckých ochotníků se jdou na vlastní oči přesvědčit, že koleje za Kralovicemi dávno zarostly trávou.
Tahle dráha bude asi prokletá
ČISTÁ. Šlendrián! „No koukej tady. Minulý týden tu ještě byly okna a teď? Zazděný. A kde si máme koupit lístek?“ zlobí se Šedý vlk. Vyloví ze síťovky dalšího lahváče, protože tyhle zmatky se můžou jedině zapít. Čundráci vyrazili na potlach do Mladotic, jenže od rána není nic jako dřív. Svět se zbláznil. Čistecké nádraží je jako dům duchů. Prázdné, pusté, okna v patře vymlácená, v přízemí zazděná. A vlak? Bůhví, jestli nějaký přijede. „Čekáme tu od včerejška. Popili jsme v hospodě a pak šli sem. A pořád nic nejede,“ lamentují čundráci. Je jich pěkná banda. Šedý vlk, Velbloudice, Blondýna, Fousáč, Nšo-či, Ribanna, Kašlající bobr, Lasice, Kuna... Nakonec museli rozbalit spacáky a celty, rozdělat táborák, posnídat... A vlak pořád nikde. „Fuj, ani ten lančmít už se nedá jíst,“ oklepe se odporem Šedý vlk, zahodí plechovku do koše a vrací se ke svému Bakaláři. Ten je dnešní jediná jistota. Stejně jako kytary. Kotlíkářské odrhovačky naštěstí pořád fungují. Notují si je s nimi i houbaři, co mají namířeno do Trojan.
Další hodina je pryč. Kytary utichly, ozývá se jen chrápání ze spacáků. Vždyť čekání uspává. A najednou je to tu. Vlak! Naštěstí kvůli přejezdu houká už z dálky. „Rychle, sbalte to, vlak, ať nám to neujede,“ nastává panika. Lahváče cinkají, celty mizí v báglech, hlavně tu nezapomenout kotlík, lovečák a čutory. Tohle čekání se vyplatilo. V Čisté zastavil rychlík. Takže na potlachu budou všichni vcukuletu.
Z posledního vagónu do prvního je to vážně štreka. Čundráci by se usadili rovnou v zadním kupíčku, jenže pak si Fousáč všiml cedule bar a od té chvíle se jde po šipkách. Vlak drncá a s bagáží na zádech je v uličce těsno. Tohle je putování tělo na tělo. Štěstí, že do rychlíku nezařadili tichý oddíl, jinak by čundráci skončili už v polích za Čistou, kde by je průvodčí nekompromisně vysadil.
„Jede to do Mladotic?“ ptá se Šedý vlk neúnavně skoro každého, na koho narazí. Než parta doputuje do báru, potvrdí mu dobrých padesát lidí, že ano. Jenže pak přijde šok. V Kralovicích na nádraží hlásí výpravčí: „Konečná! Vystupte z vlaku!“ Nastane pozdvižení. „Jaký konečná. Tenhle vlak vždycky jezdil do Mladotic. Koukejte jet dál, my rozhodně nevystupujeme,“ pokřikují čundráci z oken. Výpravčí je ale neústupný. Po chvíli hlasitých dohadů přitvrdí: „Jestli neopustíte vlak, přivolám veřejnou bezpečnost.“
„Hele, von nekecal,“ zašumí mezi čundráky, když na nástupiště přijede žlutobílá škodovka s nápisem VB. Jde do tuhého. A tak raději všichni seberou bágly a kytary a vystupují. „Jak to, že tam nejsou koleje? Tady vždycky vedly koleje,“ nevěří výpravčímu. „Tak na to se půjdeme podívat,“ dodají rázně. Jenže výpravčí měl pravdu. Koleje zarůstají trávou a dál za městem už i stromy. Čundráci stojí jako opaření a vracejí se na nástupiště jako zbití psi. Smutek je potřeba rozehnat písničkou. Vezmou kytary a spustí protestsong: „Šlapej dál a táhni ke všem čertům, tohle to je město proklatý...“
Před dvaceti lety kdosi na vyšších místech rozhodl, že 12kilometrový úsek z Kralovic do Mladotic nemá cenu opravovat a výhodnější bude, když tu místo vlaku bude jezdit náhradní autobusová doprava. Koleje zarostly, některé kolejnice skončily ve šrotu a nádraží v Trojanech se změnilo v ruinu.
A jak dopadli naši čundráci? Ti museli na potlach dojet autobusem. Ano, autobusem! Štěstí, že to byli jen převlečení čistečtí ochotníci, kteří chtěli zpestřit oslavy 120 let trati nějakou legráckou. Jinak by je za hrubé porušení zvyklostí ostatní trampové nejspíš přivázali ke stromu a rituálně obětovali Pajdovi.
Markéta Hartlová
