Václav Zoubek při zahajování výstavy Martina Velíška nazvané Holky v Nové síni.

„Malování je mojí krabičkou poslední záchrany (KPZ),“ usmívá se Václav Zoubek.

Každodenní ředitel, sváteční malíř

RAKOVNÍK. V letošním roce se slavilo mnoho významných jubileí, od vzniku republiky přes státotvorné události až po jednotlivá narození. Hezké kulatiny měl na podzim také jeden významný Rakovničan. Připomene je uspořádáním výstavy vlastní malířské tvorby za uplynulých deset let v Mansardě Muzea T. G. M. od 19. prosince do 3. února 2019.

Je jím ředitel Rabasovy galerie akademický malíř Václav Zoubek.

Máte při tak náročném zaměstnání čas na malování?

Věnuju mu víkendy a sem tam večer nebo noc, když mě něco obzvlášť svrbí. Jsem takový sváteční malíř. Výstavy svých věcí dělám v Rakovníku každých pět let, prezentuju vždy to, co jsem vytvořil v mezidobí. Víc jak dvacet obrazů do roka to ale není. Dost se flákám a také mě obrazy průběžně opouštějí. Proto jdou letos na výstavu i některé starší. Včera večer jsem ještě maloval, a tak to bude do vernisáže. Jsou to ale jen opravy, ne nové věci.

Práce v galerii mě zcela pohlcuje. Na stará kolena jsem za ni vlastně rád, i když zpočátku jsem byl až nespokojený, jak málo času na vlastní malování mám. Vydělat si na živobytí volnou tvorbou je pro výtvarníka hodně těžké. Absolventi Akademie dnes pracují v grafických studiích, malují kulisy pro film, není to snadný život.

Název výstavy Jubilejní je jasný, proč ale podtitul KPZ?

Cítím své malování jako psychický doping. Poslední dva roky pro mě byly velmi tvrdé. Těžce jsem nesl krajem navrhované sloučení galerie s muzeem, doteď špatně spím. Sloučení by fakticky znamenalo naši likvidaci.

Jakýmsi zázrakem z něho zatím naštěstí sešlo. V těchhle dobách nejistoty pro mě malování bylo únikem z nepříjemné reality.

Jakým tématům se v tvorbě věnujete?

Nezaběhl jsem jinam, než co jsem dělal v minulých letech. Maluju hlavně zátiší. Dřív jsem zátiší starých mistrů vnímal jen jako hezké dekorace. Jsou to ale záchytné body světa, ve kterém malíř žil. Obrazem se čas jakoby zastaví, zafixuje se určitý okamžik, situace. Postavím si třeba zátiší s rajčetem, kyticí pampelišek od Marušky a přihodím nějaké triko z prádla a je to.

Proč právě zátiší?

Zorganizuju si skupinku věcí a dám jim svůj řád. Mám ateliér situovaný na sever, ale brzo ráno tam na chviličku zasvítí slunce. Nádherný atmosférický jev, jak zář šikmo líže jednotlivé objekty. Nedokážu ale tak rychle malovat, než mi to zmizí. Tak nafotím a později přenesu do obrazu. Do zátiší ještě přidávám zrcadlo. Maluju tedy předmět zepředu i zezadu zároveň a většinou ještě zakomponuju ženskou postavu, která se v zrcadle odráží.

Holandský barokní mistr Jan Vermeer van Delft měl snad na každém obraze alespoň jednu ze svých tří keramických váziček. Vložil tam kousíček vlastního světa. To se mi líbí.

Na mých obrazech se zase často objevuje kamenná deska z nočního stolku, co jsem zdědil po rakovnickém malíři Váchovi. Ten mě v mládí přivedl k malování.

Jaké jiné motivy zobrazujete?

Kromě zátiší vystavím studie ženských figur. Říká se, že se dobrý malíř pozná podle toho, jestli umí dobře nakreslit ruce a nohy. Jsou nejpracnější. No nevím, Jan Zrzavý byl umělec par excellence a ruce byste u něho nenašla. Každopádně nohy teď trénuju, a ještě jsem je úplně nezvládl.

Mám-li čas, chodím relaxovat k mokřadům a rybníčkům za náš dům. Pozoruju volavky, zrcadlení na hladině, vodní traviny a rákosí, těch odstínů zelené, to je nádhera. Takže i krajinné prvky zanáším do obrazů.

Zmínil jste malíře Vladimíra Váchu…

Probudil ve mně lásku k umění. Kamarádil jsem s jeho vnuky a dětství trávil u nich na zahradě. Hráli jsme si na indiány a používali jeho barvičky na totemy a týpí.

Původně jsem se viděl spíš geologem. Sbíral jsem kameny pod vedením profesora Josefa Vachtla, to mě hodně bavilo. Na Rakovnicku se dá nalézt ledacos. Když po základce nastal čas rozhodnout se kam dál, přiměla mě máma vyhodit kamení a zavedla mě za Váchou, jestli mám na výtvarnou školu. Podíval se mi na výkresy a ať prý to zkusím na Hollarku. Vzali mě až napodruhé. Rok jsem chodil na ekonomku, ale směl jsem jednou týdně jet na celý den do Prahy do Hollarky kreslit.

Vystudoval jste i Akademii výtvarného umění (AVU).

Taky jsem se nedostal hned, nebyl jsem v SSM (Socialistický svaz mládeže). To byla podmínka přijetí. Nastoupil jsem tedy po maturitě do propagačního oddělení rakovnické Šamotky. Pracoval jsem s výtvarníkem Vaškem Braným a hodně se naučil. Na radu profesora Součka z Akademie jsem nakonec do SSM vstoupil a rázem jsem byl na vysokou přijatý. Studoval jsem u profesora Jana Smetany, to byla krásná léta. Když jsem skončil AVU, měl jsem už dvě děti a musel je uživit. Začal jsem pracovat v rakovnickém muzeu, sepisoval inventář sbírky umění. Obrazy se povalovaly různě, tu pod schody, jindy zas na půdě. Učil jsem se dělat galerii. Hodně mi tehdy pomohl akademik Jiří Kotalík, ředitel Národní galerie. Po revoluci jsem se stal ředitelem muzea a pak zdejší Rabasovy galerie.

Lída Faflíková

Umělecké stopy

Najdou se na různých místech v Rakovníku. Václav Zoubek namaloval obraz na čelní stěnu foyeru Tylova divadla a je autorem návrhu velké nástěnné keramiky ve foyeru Kulturního centra. „Dělal jsem třeba fresky ve speciální škole. Občas mi to malíři pokojů omylem přestříkli bílou, kterou malovali okolí, tak znova. Se zedníky jsme se přetahovali o lešení a kolečka. Tvořil jsem do architektury i jinde, ale co z toho zbylo, nevím. Některé věci už určitě neexistují,“ ukončil malíř rozhovor a pospíchal instalovat výstavu kolegovi do Nové výstavní síně.