Legiovlak poprvé a naposled

RAKOVNÍK. Ačkoliv je dvacet devět let po revoluci a dříve nežádoucí témata jsou otevřená a přístupná, obecná povědomost o vzniku a funkci čs. legií v první světové (tzv. velké) válce je obecně dost chabá. Generace vyrůstající za totality se o nich vůbec nic ve škole neučila. Kdo měl zájem, získával vědomosti pokoutně třeba nasloucháním vyprávění pamětníků za zavřenými dveřmi. Důvodem byl T. G. Masaryk a jeho postoj k bolševické revoluci v Rusku, minulým režimem přímo zbožštělé.

Studenti po revoluci už přístup k informacím mají, ve školách však na novodobé dějiny není mnoho času. Při letošních oslavách 100. výročí vzniku republiky byl význam čs. legií v naší i světové historii podrobněji vysvětlen.

A právě v tomto roce dorazil do Rakovníka Legiovlak. Brázdí naše železnice od roku 2015 vždy od března do prosince a na jednou navštívené stanice se už nevrací. Je pojízdným muzeem zaměřeným na historii čs. legií v Rusku. Jak známo, tvořily se také ve Francii a v Itálii, v Rusku však byly nejpočetnější a sehrály tu zásadní roli v průběhu první světové války.

V Legiovlaku se střídají dvě pětičlenné posádky, po čtrnáct dnů vždy spí a vaří si v ubytovacím vagónu, prostě život na kolejích. Ve vagónu Plukovní prodejny se návštěvníkům věnoval velitel posádky profesionální průvodce Zdeněk Votava. Oblečený byl do originální carské uniformy přešité na legionářskou, jak byly tehdy používány. Ostatní průvodci byli odění do tzv. návratových uniforem, v nichž se legionáři vraceli do vlasti.

Jak Legiovlak vznikl?

Nápad přesné repliky legionářského vlaku se objevil asi před deseti lety a první vagóny se začaly rekonstruovat v roce 2013. Osudy našich legií v Rusku jsou totiž neodmyslitelně spojené s Transsibiřskou magistrálou. Poprvé jsme vyjeli ve 2015, takže třetím rokem křižujeme dráhy v Čechách a na Slovensku. Vlak je majetkem Československé obce legionářské, která vznikla v roce 1921 jako veteránská organizace. My průvodci jsme vesměs její členové, historii legií se věnujeme i ve volném čase. Jednoho legionáře z ruské fronty jsme měli i v naší rodině.

Co vlaky znamenaly pro legionáře?

Momentální domov, kde se hlavně bydlelo. Ve vagónech si zřídili všechno potřebné od noclehárny, prodejny, štábů, skladů zbraní i proviantu, pošty až po pivovar. Fungující stát na kolejích. Legionářů bylo v Rusku na 71 tisíc a měli k dispozici 259 vlaků s 11 tisíci vagóny. Část získali po bitvě u Bachmače na dnešní východní Ukrajině, kde se nacházelo velké carské depo. Aby vlaky nepadly do rukou postupující německé císařské armády, legionáři ji obratně pozdrželi. Mezitím se podařilo celý tamní čs. sbor (asi 40 tis. vojáků) „navagonovat“ do pár vlaků a dostat na východ. Podle dohody s bolševiky se měli plynule přesunout do Vladivostoku. Odtud by odpluli do Evropy a posílili západní frontu.

A další vlaky?

Několik jich dostali legionáři k přemístění právě od bolševiků, jiné zkonfiskovali nebo si opravili nepojízdné. Nezablokovali však celou magistrálu, jak se někdy říká. Civilní vlaky i bělogvardějské se v rámci válečných možností přepravovaly. Nutno si uvědomit, že Transsibiřská magistrála byla jednokolejná trať s rozjezdy a seřadišti vlaků na stanicích. Na trať se vlak pustil až po ověření, že nejede žádný v protisměru. Po bolševické revoluci přestal stát železničáře platit a ti se rozutekli. Za ně byli dosazováni třeba studenti revolucionáři, a ti o dráze nic nevěděli. Došlo k mnoha neštěstím, takže jejich práci převzali čeští velitelé podléhající drážním inspektorům. Provoz zajišťovali asi dva roky.

Na západní frontu ale nedorazili.

Dohodové mocnosti neměly dostatečnou lodní kapacitu k jejich přepravě. Proto bylo rozhodnuto, aby zůstali v Rusku a obnovili východní frontu. Díky Brestlitevském míru byla totiž zrušena a Němci s Rakušany převeleli vojska na západní frontu. Mělo ji posílit i zhruba 1,5 milionu válečných zajatců z Ruska. Legionáři však jejich odchodu zabránili a tím výrazně přispěli ke zkrácení války nejméně o půl roku. Tak to propočítali historici. Otevřeli východní frontu, ale pomoci od Dohody se jim nedostalo. Po krvavých bojích se zhroutila.

Co rozhodlo o jejich návratu?

Vyhlášení Československého státu v roce 1918. Jeho vznik souvisel s existencí národní armády v zahraničí. T. G. Masaryk se o ni opřel při vyjednávání o samostatnosti, legionáři za ním stáli.

Uplynuly dva roky, než se poslední vojáci z Ruska vrátili.

Dostali rozkaz držet magistrálu. Bez bojů s bolševickými partyzány i Rudou armádou to po pádu uralské fronty nešlo. Nakonec se stáhli do Vladivostoku a lodě vítězných mocností je postupně odvezly do Evropy. Cílem Legiovlaku je upozornit na významnou úlohu čs.legií v první světové válce. Přiblížit život vojáků na trati v těžko představitelných podmínkách plných hladu a kruté zimy, ale s nadějí na návrat domů.

Lída Faflíková

Unikum v Legiovlaku

Je to databáze asi 133 tis. legionářů bojujících na třech frontách i krajanů z britské či americké armády. Bohužel skartace v 80. letech 20. st. a povodně se postaraly o zmizení velké části dokumentů, přesto mnozí příchozí pořídili. Stačilo vědět datum a místo narození legionářského předka. Seznam prozradil, kde a ve kterém pluku bojoval, případně vyhledal záznam z kroniky jeho jednotky. „Jako malý jsem moc rád poslouchal dědu, který s kamarády vysedával na lavičce u chalupy a pořád „válčil“. Jmenoval se Karel Jirásek a sloužil prý u 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého,“ odnášel si vytisknuté informace Miroslav Kotek ze Senomat.

« Zpět

Katalog služeb

Zobrazit celý katalog