Marek Žihla tentokráte zpíval v Heroldově síni antické árie.

Marek má díky talentu a obrovskému nadšení nakročeno ke kariéře světového operního pěvce.

Podruhé vyprodal Heroldovu síň

RAKOVNÍK. Nejenže se mu podařilo Heroldovu síň vyprodat, ale dokonce „převyprodat“. Na středeční koncert Marka Žihly přišlo do Rabasovy galerie tolik lidí, že jich spousta musela sedět ve vedlejší výstavní místnosti a poslouchat skrze otevřené dveře nebo vzít za vděk prosklenou galerií v patře.

Uchvácení operou

I když je Marek Žihla teprve na začátku své operní kariéry, má už ve své domovině spoustu příznivců. A zcela oprávněně. Jednak pro srdečnou a přátelskou povahu, kterou dokáže do pěveckého projevu promítnout tak, že si na jeho koncertu připadáte jako na návštěvě dlouholetého blízkého přítele, jednak proto, že je to talent, který se v Rakovníku už dlouhou dobu neurodil. A kdo by odolal možnosti sledovat, jak měsíc po měsíci roste.

Marek Žihla je na Pražské konzervatoři teprve v prvním ročníku. Opernímu zpěvu se věnuje jen tři roky. Začal s ním ve třinácti letech a jeho kouzlo si objevil sám, aniž by byl popostrkován cizími ambicemi. Proto dokáže nadšením a láskou k opeře nakazit i ty, kteří by si její návštěvu sami dobrovolně nevybrali. A takových byla ve středu v hledišti většina. Už to samotné pro něj muselo být odměnou. V šestnácti letech vychovává dospělé k poslechu klasiky.

Nakažlivé nadšení

„Ani já sama vlastně operu moc nevyhledávám, ale s Markem mě hrozně baví,“ směje se klavíristka a učitelka rakovnické ZUŠ Radka Dědičová, která ho doprovází od samého počátku. I když už je studentem konzervatoře, stále se každý pátek na dvě hodiny scházejí a cvičí. „Pořád mě nutí se učit nové a dost těžké věci. A to mě posunuje. Je to impuls, abych neustrnula a nehrála jen to, co učím děti v ZUŠ. S Markem mám pocit, že dělám dokonalou muziku. Koncert jsme měli v podstatě připravený už v létě. A teď už začínáme připravovat další na jaro,“ vysvětluje Radka Dědičová.

Svůj druhý rakovnický koncert věnovali antickým áriím. Některé z nich byly koncertní psané v baroku, ostatní z oper zabývajících se antickým tématem. Pro Marka je barokní hudba srdeční záležitostí. „Líbí se mi, jak je procítěná. To hlavní, co mi přináší, je dojetí,“ říká. A to samé ve středu přinesla i posluchačům. Nechávala jim se zasnít, pocítit notnou dávku romantiky, něhy i dramatu a tragédie. Vědět, co čem se zpívá, nebylo potřeba, veškeré emoce dokázal Marek přednést svým zpěvem a výrazem ve tváři. I v tom je na svůj věk obdivuhodně přesvědčivý.

Stále nemá dost

„Mrzí mě, že jsem neobjevil dřív, že Händel napsal úžasné opery s úžasnými áriemi pro tenor. Kdybychom na to přišli včas, tak jich tu dnes zpíváme víc než jen dvě,“ říká Marek Žihla. První byla z opery Xerxes, druhá z Rinalda. Jako host večera vystoupil Rakovnický komorní orchestr a Markova spolužačka sopranistka Barbora Málková. S ní si zazpíval skvostný duet Pur ti miro.

„Co jsem na konzervatoři, tak se můj vztah k opeře ještě prohloubil. Učí mě profesor Zbyněk Brabec, který byl dlouholetým sólistou opery v Plzni. Hrozně rád s ním debatuji. Ale celkově jsme ve škole všichni blázni do opery,“ říká nadšeně. Že to není hraná póza, ví každý, kdo si ho někdy poslechl. A víte, co po koncertu zakončeném ohlušujícím potleskem prohlásil? „Mě to hrozně bavilo, pojďme si to dát znovu!“ Zpíval by do padnutí.

Markéta Hartlová

Bravo, Marku!

V opeře se na pěvce nevolá „do toho“ nebo „výborně“, ale „bravo“. Když je divák spokojený až nadšený z výkonu některého protagonisty, takto se při potlesku ozývá. A to i po zvlášť vydařené árii v průběhu představení. Nejhorším oceněním pro pěvce je naopak hlasité bučení. Lze předpokládat, že Marek bučení moc často neuslyší. Asi vůbec nikdy.