Sběratel Josef Babůrek okouzleně a něvěřícně hledí na dokonalého dvojníka T. G. M.

Nejobsáhlejší sbírku masarykovských předmětů vůbec vlastní soukromý sběratel

Světová premiéra v Mansardě

RAKOVNÍK. Výstava T. G. M. ve výtvarném umění je naprostým unikátem. Ještě nikdy nebyla takto komplexně vystavena díla našich špičkových umělců zpodobňujících prvního prezidenta Československé republiky. A všechna jsou originály (!) např. od Ladislava Šalouna, Josefa Mařatky, Vincence Makovského, Maxe Švabinského, Otakara Španiela a mnoha dalších. Obrazy jsou doplněny drobnými plastikami a dobovými písemnými dokumenty. Výstava byla realizovaná za podpory Ministerstva kultury ČR a Středočeského kraje. Tamní předseda odboru pro kulturu a památkovou péči Zdeněk Šebek se v podvečer 19. října zúčastnil slavnostní vernisáže.

Nejportrétovanější osobnost

Dosud jedinou větší prezentaci Masaryka ve výtvarném umění uspořádal v roce 1934 Spolek výtvarných umělců Mánes a teprve v roce 2003 spatřila světlo světa stálá expozice vybraných masarykovských artefaktů v muzeu v Lánech. A to díky obětavému soukromému sběrateli Josefu Babůrkovi, autorovi i právě probíhající výjimečné výstavy v Rakovníku.

„Náš první prezident byl inspirací pro spoustu výtvarných umělců i literátů,“ uvedla ředitelka muzea Magdaléna Elznicová Mikesková při vernisáži. „Existuje i několik drobnějších děl z profesorského období (M. Švabinský apod.), ale pravý masarykovský boom nastal za jeho prezidentování. Ztvárnil ho snad každý portrétista u nás. Prezident neměl čas sedět každému modelem, proto si nechal vzít míry a mnozí ho pak zpodobnili pomocí fotografií a změřených údajů. Tolik unikátů pohromadě zase dlouho nikde nezahlédneme,“ dodala hrdě.

Zapálený nadšenec

Od začátku 2. světové války až do sametové revoluce byl T. G. M. zmiňován pouze šeptem. Teprve letos mu je v rámci 100. výročí vzniku republiky věnovaná patřičná pozornost. Státní instituce však vzhledem k předchozí tabuizaci tématu nemají příliš co nabídnout. „Naštěstí existuje rozsáhlá sbírka vzácných masarykovských reálií v držení Josefa Babůrka. Naše muzeum s ním dlouhodobě spolupracuje a díky němu má ve sbírkách několik velmi krásných věcí. Nadšenějšího ctitele prvního prezidenta jsem dosud nepoznala,“ představila ředitelka soukromého sběratele, jehož každá zmínka o Masarykovi hluboce dojímá. Proto ani nechtěl na vernisáži mluvit před veřejností. Neuvěřitelné se pro něj stalo skutkem, když znenadání do výstavní síně vstoupil prezidentův dvojník, překvapení ředitelky muzea. Josef Babůrek přes dvacet let pracoval v Národní galerii v Praze a po revoluci se přestěhoval do Klatov. Zde si otevřel antikvariát a starožitnictví.

Prvopočátek na skládce odpadu

„Moji celoživotní sbírku odstartoval nález fotografie T. G. M. v typické čepici na skládce v Praze Střížkov. Šel jsem tehdy ze školy, byl 59. rok a měl jsem devět let. Otec mi řekl, kdo na fotce je a já se do ní úplně zamiloval,“ polohlasem a v ústraní vyprávěl Josef Babůrek redaktorce Raportu. Shodou okolností manžel jeho tety pracoval v kanceláři Jana Masaryka. Ten obohatil počínající sbírku o některé písemné materiály. Josef Babůrek sbíral snad všude. U spolužáků, na smetištích, v antikvariátech. „Už mě znali a schovávali mi všechno s masarykovskou tématikou pod pulty. Prodávat veřejně se to nesmělo. Nejen výtvarná díla jsem získával na aukcích doma i v zahraničí, skupoval jsem kdeco,“ pokračoval sběratel. „Mám například prezidentovo proutěné křeslo, v němž sedí na mnoha fotografiích. V únoru v 90. roce točila Věra Chytilová film Prezident Osvoboditel, já jsem dělal odborného poradce. Místní občan nám nabídl ke koupi tohle křeslo a k němu pohovku. Tu si koupila režisérka,“ usmíval se Josef Babůrek.

Sbírka čítá tisíce položek, samé originály a nemá obdoby nikde ve světě. Její část lze do 9. prosince zhlédnout v muzejní Mansardě.

Lída Faflíková

Kam s ní?

Josef Babůrek dlouho uvažuje, jak uchovat sbírku pro příští generace. Váhá předat ji státu, není totiž spokojen se současnými trendy v muzejnictví: „Zachytil jsem určitou likvidaci vystavovaných kousků. Při rekonstrukcích nahrazují muzea originály exponátů kopiemi, fotografiemi nebo je rovnou odstraní. Převládá prázdný prostor s interaktivními prvky, to už není muzeum, ale herna. Mám obavu, kam se pak ty originály vlastně dostanou a jestli je ještě někdo někdy uvidí.“