Honza Potměšil a Jakub Špalek v roubence Lechnýřovně.
To jsou ale paradoxy co, pane Vaněk?
Audience v roubence Lechnýřovně
RAKOVNÍK. Okřídlené úsloví uvedené shora u nás zná a používá každý druhý, ale určitě ne všichni vědí, že pochází z jednoaktovky Václava Havla Audience.
Minulý týden měli diváci možnost shlédnout ji v komorním prostředí venkovní terasy rakovnické roubenky. Hráli Jakub Špalek jako Sládek a Honza Potměšil co by Ferdinand Vaněk. Oba patří do Divadelního spolku Kašpar, jehož domovskou scénou je Divadlo v Celetné v Praze. Jakub je principálem spolku, ředitelem zmíněného divadla, producentem, režisérem a hercem. Honza hraje, příležitostně režíruje a učí. Audienci v Praze uvádějí na své menší scéně tzv. Klubovně a na repertoáru ji mají dvacet let.
Václav Havel napsal hru v době tuhé normalizace v roce 1975. Určitý čas totiž pracoval jako přikulovač sudů v trutnovském pivovaru a dílko stvořil spíše pro pobavení přátel s poukazem na absurditu tehdejší doby. Postava zakřiknutého intelektuála Ferdinanda Vaňka je spisovatelovo alter ego. Jednoduchý dialog mezi ním a pivovarským sládkem je smutnou výpovědí o situaci, kterou mnozí tenkrát zažívali a bohužel považovali za zcela běžnou. Nadřízený hloupý sládek s naprostou samozřejmostí podřízenému vzdělanci tyká, vyčítá mu slušnost, nesmělost a někdy až přehnanou korektnost. Přesto v něm cítí přirozenou autoritu a trochu mu vlastně závidí určitou vnitřní svobodu. Neustále si otevírá další piva a čím dál opilejší se nakonec snaží podřízeného Vaňka přesvědčit, aby sám na sebe donášel a za to mu slibuje lepší práci ve skladu. Vaněk by do skladu rád, ovšem ne za cenu morálních ústupků.
Audiencí se nazývá slavnostní přijetí u významné osoby. Setkání pomocného dělníka s nadřízeným v kanceláři nese paradoxně obdobné prvky.
Hra je bez děje, nakousnuté věty, jednoslovné odpovědi, často opakované fráze. Protagonisté se marně pokoušejí najít společná témata. Bludný kruh absurdity se uzavírá návratem na začátek. Jeden nicotný rozhovor z tisíců podobných postavený na pranýř.
Jakub Špalek drama pokrátil na 45 minut a dobře udělal. Diváka sice irituje záměrně bezobsažná konverzace, ale nestačí ho umordovat. Oba jsou s Honzou Potměšilem excelentní herci, divák jim věří každé slovo. „Audienci máme hluboko pod kůží, hráli jsme ji snad tisíckrát. Tady jsme dali představení po dvou měsících bez zkoušky a je to tam, máme ji v sobě,“ usmívá se Honza. „Obsah je naprosto nadčasový, hodí se kdykoliv a kdekoliv. Máme za sebou i různá punk prostředí a vždycky dobrý, text pokaždý uchvátí,“ přidává se Jakub.
Spolek Kašpar svého času uváděl Havlovu Chybu, Audienci a Ztíženou možnost soustředění najednou v cyklu 12 a dost pod názvem Na Havla. „Autor viděl jak ten cyklus, tak Audienci samotnou a byl spokojený. A my nadšení, že se přišel podívat,“ vzpomínají herci.
V současnosti mají Kašpaři na repertoáru v pražské Klubovně další z jeho her Vernisáž. „Havlovy hry jsou stále velmi žádané a diváci na ně rádi chodí. Nejsou prvoplánové, je v nich moudrost a osobitý humor, to máme rádi,“ mluví za oba Honza Potměšil. „Vůbec neuvažujeme, že bychom ho snad přestali uvádět. Texty jsou stále aktuální… a taky by nám moc chyběl,“ dodává.
Svůj postoj k společenské a politické situaci u nás vyjadřují mimo jiné výběrem dramaturgie divadla.
Spolek Kašpar i Divadlo v Celetné se na jaře připojilo ke kampani Milion chvilek pro demokracii podpisem pod výzvu Chvilka pro rezignaci.
Lída Faflíková
Hrdina sametové revoluce
Honza Potměšil má k Václavu Havlovi zvlášť osobní vztah. Začátkem prosince 89 se v noci vracel s Janem Kačerem z tzv. spanilé jízdy (=vyvážení revoluce do vzdálenějších měst, důležité informace o dění v Praze se šířily příliš pomalu a zkresleně). Dobrovolně je podnikali herci, studenti, v podstatě kdokoliv důvěryhodný. Auto havarovalo na zledovatělé silnici a Honza utrpěl velmi těžké zranění s krvácením do mozku. Když se probral z bezvědomí, byl Havel už tři měsíce prezidentem. Po dvou letech v nemocnici se Honza dokázal vrátit do života i na jeviště. Angažmá mu nabídl Jakub Špalek. Za Růži pro Algernon obdržel Jan Potměšil Cenu Thálie (1996) a za Shakespearova Richarda III. Cenu Alfréda Radoka (2000).
