Na snímku zleva vrchní sestra centrálních operačních sálů Ilona Alexijová, Olga Dvořáková, šéflékař Oldřich Kronich, Marie Novotná a chirurg Ivo Trešl.

Zkušené sestry jsou nejlepšími učitelkami mladých kolegyň

Půl století slouží nemocným

RAKOVNÍK. V dnešní době je až neuvěřitelné, že někdo pracuje na jednom místě půl století. Na začátku července proběhla na operačních sálech rakovnické nemocnice malá slavnost – šéflékař Oldřich Kronich, chirurg Ivo Trešl, hlavní sestra Lenka Malíková a vrchní sestra centrálních operačních sálů Ilona Alexijová ocenili květinami a malými pozornostmi dvě nejzkušenější sestry tohoto oddělení. První z nich pracuje v nemocnici 51 let, druhá o rok méně.

„Jsou to naše stálice. Chtěli jsme jim poděkovat za výdrž a vysoké pracovní nasazení. Je až neuvěřitelné, co všechno ještě dnes zvládají. Olinka Dvořáková stále drží noční služby. Je mým vzorem, hodně mě toho naučila. Obě dvě,“ skládá poklonu svým podřízeným Ilona Alexijová. „Mají velké zkušenosti, hodně pomůžou. Sice chodí na poloviční úvazek, ale je na nich vidět, jak moc chtějí pracovat,“ doplňuje hlavní sestra Lenka Malíková.

„To, že chci být zdravotní sestrou, mi bylo jasné už na základní škole. S bratrem (MUDr. Jan Silber) jsme odmala léčili panenky a medvídky. Vystudovala jsem Střední zdravotnickou školu v Kladně a do rakovnické nemocnice nastoupila v roce 1967,“ říká Marie Novotná. Prošla poliklinikou v Novém Strašecí, posléze rakovnickou gynekologií, chirurgií, potom opět gynekologií (podle tehdejšího nařízení nesměla pracovat na jednom oddělení s bratrem), a když byly sloučeny operační sály, přešla na ně. „Povolání zdravotní sestry mě naplňuje. Kdyby šel vrátit čas, zase bych si ho zvolila,“ dodává Marie Novotná, které v kolektivu nikdo neřekne jinak než Máří. Sloužit prý bude tak dlouho, dokud to zdraví dovolí a bude se cítit platná.

„To mě tatínek zrazoval, abych šla studovat na zdrávku. Říkal, že práce sestry je těžká a není vůbec jednoduché se o nemocné lidi starat. Přesto jsem si toto povolání prosadila a rozhodně nelituji. Dnes je to dobré, ale dřív neexistovala žádná specializace. Tenkrát jsme lidi přebalovaly, běhaly jsme s plnými mísami, nebyly žádné cévky…,“ vzpomíná Olga Dvořáková. Také ona prošla několika nemocničními odděleními. V roce 1968 začínala na chirurgii, a když byla otevřena na tomto oddělení JIP, přešla na ni. Po půl roce, od 1. ledna 1970, nastoupila na operační sály. Od roku 1979 sloužila na nově zřízeném ARO, kde působila tři roky. „Po třech letech se hledaly instrumentářky na gynekologii, a protože jsem chtěla kvůli nemocné dceři pracovat jen na ranní směně, šla jsem tam. No a konečně v roce 1995 jsem přešla na centrální operační sály, kde jsem dodnes,“ vypočítává Olga Dvořáková. Také ona se ještě nechystá končit. Tvrdí, že ji práce stále baví. Navíc je na operačních sálech dobrý a stabilní kolektiv, v němž je ráda. Takže zde prý ještě nějaký čas vydrží.

Tomáš Bednařík