O napsání knihy o Kolešovicích uvažoval Roman Hartl dlouho. Konečně to vyšlo až letos, kdy obec slaví výročí. Po křtu Vyprávění o Kolešovicích následovala autogramiáda.

Sedmdesát stran čtivého Vyprávění o Kolešovicích

Roman Hartl pokřtil knihu

KOLEŠOVICE. „Mé Kolešovice mi rozumějí,“ mohl by po vzoru slavného Mozarta prohlásit vlastivědný publicista Roman Hartl. Nedávná poznávací vycházka po Kolešovicích, při které účinkoval jako průvodce, přilákala navzdory deštivému počasí na rakovnické poměry nevídaných sto dvacet posluchačů a nemenší úspěch teď slavil i křest jeho knihy Vyprávění o Kolešovicích. Přísálí kulturního domu, kde se křest konal, bylo plné.

„Roman Hartl zkrátka táhne,“ prohlásil s úsměvem starosta obce Martin Dvořák. Prozradil, že se s autorem domlouval na napsání knihy o Kolešovicích už několik let. „Známe se dlouho a jsem rád, že se knihu povedlo vydat právě v letošním roce, kdy Kolešovice slaví sedm set let od první písemné zmínky,“ řekl.

Vyprávění o Kolešovicích je sbírka čtivých příběhů z dějin Kolešovic, doplněná rozsáhlým vlastivědným průvodcem s výkladem o místních pamětihodnostech, pověstech nebo osobnostech. Statí o lokálních archeologických nalezištích přispěla k obsahu knihy archeoložka Muzea T. G. M. Kateřina Blažková.

„Všechny příběhy časově spadají do nejrušnějšího období v dějinách Kolešovic. Začíná rokem 1720, kdy zdejší panství koupil šlechtický rod Wallisů, a končí zkraje devadesátých let minulého století, kdy ze zdejšího kostela zmizel obraz sicilské Panny Marie, vzácná památka právě na prvního z kolešovických Wallisů, hraběte Georga Olivera,“ řekl Roman Hartl.

O náměty prý neměl nouzi, spíše naopak. „Historie Kolešovic je plná nesmírně zajímavých příběhů,“ řekl. Podle starosty Martina Dvořáka se kvůli tomu několikrát změnil i rozsah knihy.

„Úplně na začátku to měla být jen brožura malého formátu o čtyřiadvaceti stranách,“ usmíval se nad výslednou knihou s více než sedmdesáti stranami velkého formátu nabitými poutavým čtením i vzácnými fotografiemi.

Napsaná je podle autora tak, aby zaujala i čtenáře, kteří nemají s Kolešovicemi nic společného. „Stejně jako Nerudovy Povídky malostranské nejsou pouze pro čtenáře z Malé Strany,“ srovnává. Na otázku, kterým příběhem by čtenáře na svou knihu navnadil, odpovídá, že je těžké vybrat pouze jeden jediný, nakonec však zmíní příběh hraběte Georga Wallise, který vychovával posledního rakouského císaře Karla I. od jeho sedmého roku do plnoletosti. „Že má dnes Karel I. nakročeno mezi svaté, je možná velkou měrou i zásluha tohoto rodáka z Kolešovic,“ říká.

Jak už se při křtech knih Romana Hartla stává příjemným zvykem, na závěr zalistoval stránkami a jeden z příběhů posluchačům přečetl. Aby prý nekupovali zajíce v pytli. Tentokráte si vybral napínavé líčení o úspěšném honu kolešovických, jesenických a podbořanských četníků na nepolapitelného lupiče Kajetána Kreissla z Děkova v roce 1888. Za svůj příběh sklidil potlesk následovaný dlouhou autogramiádou. Knihu Vyprávění o Kolešovicích koupíte na obecním úřadu v Kolešovicích nebo v Městském informačním centru v Rakovníku.

Lída Faflíková

Babička ze zámku

V knize o Kolešovicích je i velká fotografie altánu, který stával v tamním zámeckém parku. Býval oblíbeným útočištěm Maxe a Kuki, dětí posledního šlechtického majitele zámku v Kolešovicích Karla von Baillou a jeho manželky Sophie Wallisové. V altánu si hrávali i usedali k odpolední svačině. „Díky práci na knize jsem se dozvěděl, že moje babička byla za první republiky kuchařkou u Wallisů. A hned mě napadlo, jestli to nebyla právě ona, kdo Maxovi a Kuki svačinu do altánu nosil,“ vyprávěl Roman Hartl. „Pak jsem si ale uvědomil, že službu na zámku opustila těsně před tím, než se Max a Kuki narodili. Přesto si na ni při pohledu na tu fotografii pokaždé vzpomenu.“