Smrt je nevyhnutelná, ale ostatní záleží na nás

NOVÉ STRAŠECÍ. Umírání a smrt jako společenská témata u nás moc nefrčí. Bývalá úcta ke stáří a důstojnému konci života se kamsi vytratila, nahradila ji nevšímavost, netrpělivost, smrt byla vytěsněna na okraj. O navrácení rovnoprávného postavení této nedílné součásti života se od revoluce snaží řada institucí, jako jsou hospice a fondy, které je podporují. Na postupné změně názoru veřejnosti má velkou zásluhu i známá socioložka Jiřina Šiklová. V geriatrii pracovala většinu života a napsala o tématu řadu publikací. Strašecký nadační fond Umění doprovázet ji pozval na besedu s názvem uvedeným shora v titulku.

„Dříve byla péče o staré a terminálně nemocné samozřejmou záležitostí rodiny, případně jiných blízkých osob. Smrt byla zahrnuta do života, běžně se o ní mluvilo a nemocný na ni byl připraven. Mohl se rozloučit, vyříkat si křivdy, rozdat ponaučení. Pravidlem byla zpověď knězi a rozhřešení. Za minulého režimu se umíralo v nemocnicích. Blízcí směli k nemocnému jen v návštěvních hodinách, smrt byla tabu. Souviselo to asi s vytěsněním církví z veřejného života,“ zahájila socioložka přednášku. Přes dvacet let pracovala v Thomayerově nemocnici v Praze na interně pro těžce nemocné a umírající. Není lékařkou, a proto byla posílána k rozhovorům s nemocnými i jejich příbuznými a odtud plynou její obrovské zkušenosti.

„Žádný systém, který se především stará o produkci čehokoliv, nemiluje péči o umírající. Není to jen věc komunismu. Kdo nepřináší materiální prospěch společnosti, není pro ni zajímavý. Myšlenka, že člověk má hodnotu sám o sobě, není pouze duchovní záležitostí, ale ukazuje na vyspělost národa. K tomu máme nakročeno. Hospicová a paliativní péče je i mým přičiněním dnes u nás normální,“ pokračovala Jiřina Šiklová.

Praxe ji přesvědčila, že pro naprostou většinu umírajících je důležitá něčí přítomnost. Dříve to býval převážně zdravotnický personál. V současnosti je možné se v některých hospicech i ubytovat, rozhodně však co nejvíc pobývat s těžce nemocným.

„Nejpřirozenější je strávit poslední hodinku v kruhu blízkých a nemusí to být vždy jen rodina. Na devadesát procent lidí si přeje umřít doma, ale pouze asi šestnácti se to podaří. Sám nemocný i okolí jsou často přesvědčeni, že se dá ještě něco udělat, proto volí raději zdravotnické zařízení,“ vysvětlovala Šiklová. „Málokdo ale dokáže o smrti otevřeně s umírajícím hovořit. Potom si ti živí vyčítají, co všechno nestačili říct. Oč jednodušší je přímost. Umožnit umírajícímu vracet se rozmluvou do minulosti a nedělat si starosti s budoucností blízkých. Je důležité, aby věděl, že je někým vnímán, že umírá někomu,“ dodala. Socioložka razí radikální přístup otevřenosti, a to nejen ze strany lékařů. Dokáže totiž poskytnout dodatečná vysvětlení a konečné usmíření.

Jiřina Šiklová tvrdí, že se od zvířat lišíme hlavně tím, že si uvědomujeme sami sebe a svoji konečnost. A proto je třeba věnovat jí hodně pozornosti.

Tex a foto Lída Faflíková

« Zpět