VETERÁN
MĚL ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ
RAKOVNÍK. Když se na druhém konci sluchátka ozvalo „Žádnej Míra, ale Lazar,“ věděl jsem, že to není s nejstarším motorkářem na okrese, se sedmašedesátiletým Jaromírem Tupým, tak zlé. Přesto pro tohoto člena klubové rady rakovnického motoclubu Astacus s přiléhavou přezdívkou „Veterán“ letošní sezóna skončila. Mohlo to však dopadnout mnohem hůř. Jaromír měl ale ve čtvrtek 23. srpna takřka úplně ve všem štěstí v neštěstí.
Cestou od bratra ze Sázavy, s třináctiletým vnukem jako spolujezdcem za zády, šlo všechno krásně hladce. Až šest kilometrů před Prahou provoz houstl. Asi 150 metrů před sebou uviděl blok – kolizi dvou osobních vozů. Proto mírně zpomaloval, ale do cesty, snad sotva deset metrů před očima, mu vletěla předjíždějící Škoda Favorit, kterou už nebavila pomalá jízda v prostředním pruhu. Pár setin vteřiny na rozmyšlení, skutečná hranice mezi životem a smrtí. Když by přes veškeré brždění narazil do obstrukce před sebou čelně předním kolem, spolujezdec by byl vymrštěn dopředu a náraz by nepřežil ani motorkář. Tupý se tedy rozhodl strhnout stroj ke svodidlům. Zde však přední kolo na šotolině promíšené s nahromaděným nepořádkem z korb kamiónů sklouzlo a Yamaha 750 šla na zem. Chlapec letěl po břiše, Tupý snad dvacet metrů vzduchem, přičemž tělem narážel střídavě do svodidel, asfaltu a boku Favoritu.
Do bezvědomí neupadá. Proto hned vidí, že Yamaha leží zapresovaná pod škodovkou, zatímco jeho levá noha visí bezvládně na cáru kůže a pravou dlaň má obrácenou vzhůru. Bolest však necítí, bleskurychle přijíždějící ARO, které se doposud staralo o vzdálenější kolizi, odmítá se slovy, ať na něj nesahají, dokud se nepostarají o kluka. Ten zázrakem vyvázne jen s pohmožděninami, odřeninami a těžkým šokem. Veterán je však na tom hůř. Je okamžitě převezen do vinohradské nemocnice a téměř čtyři hodiny operován. Kožená bunda je na cáry, ale nechce si nechat ani rozstřihnout kožené kalhoty, když mu lékaři zaživa bez narkózy vrtají koleno skrz na skrz, aby stabilizovali tříštivou otevřenou zlomeninu. „To jsem viděl všechny svaté. Známé rčení o lakotě tak pro mě nabralo zcela nový rozměr,“ glosuje dnes již s úsměvem motorkář, od pondělka převezený do rakovnické nemocnice.
„Na úrovni ministerstva je možná ve zdravotnictví bordel, ale práci lékařů, ať už pražských operatérů či rakovnických chirurgů a sestřiček, mohu vyslovit jedině obrovské absolutorium. Kdyby ze mě v tu chvíli nebyl lazar, byla by radost se na bezvadnou souhru jejich práce dívat. Všem se hluboce klaním a děkuji jim za precizní přístup,“ blahořečí Tupý, který se ironickou shodou okolností bavil s kolegy z klubu o nehodách před čtrnácti dny. Tehdy se prý nechal slyšet, že komu není souzeno umřít v posteli, na motorce určitě neumře.
Jeho předpověď se tak, byť za tragických okolností, potvrdila. Měl však štěstí v neštěstí. Mladičkému spolujezdci, který prý na motorku už v životě nevleze, se nic nestalo, on přežil, a půjde-li všechno hladce, rekonvalescence si vyžádá jen čtyři měsíce. Kamarádi z Astacusu navíc nezištně přivezli rozmašírovanou motorku hned druhý den do Rakovníka a na zraněného jezdce se krom řady jiných přátel přišli podívat. „Varoval jsem je, aby nikdy nikam, byť je to jen pár kilometrů, nikdy nejezdili bez bundy a kalhot. Kdybych já nebyl oblečen, už bych tady nebyl, nebo bych byl sedřený až na kost,“ tvrdí odhodlaně muž, který se chce na jaře znovu vyhoupnout do sedla a zanechávat za sebou na asfaltu jen jedinou stopu.